JAVORNÍK na Šumavě 1066 m.n.m.

Hynek Klimek   život a dílo

  Šumavské pohoří není jen prastarými horami, vzniklými před miliony let. Tajemná a nezřídka zádumčivá Šumava, se svými pralesy a drsným podnebím kdysi téměř neprostupná a ještě poměrně nedávno jen velmi řídce osídlená, opředená starými mýty a pověstmi, z nichž značná část pochází z pradávné minulosti, je fenomén.

  Nejsou to obyčejné hory. Šumava nemá svého bájného vládce, obdobu krkonošského Krakonoše, Fabiána z Brd, či Rampušáka a Kačenky z Orlických hor a jim podobných. Sama je bájným pojmem
a v každém období roku a každém svém koutě je jiná. Je pohádkou i hororem, jásavou romancí i tesknou baladou a proto je kouzelná. Je životní láskou těm, kteří jí porozumí a zamilovat se do ní je snadné.

  Pouto mého vztahu k ní bylo od dětských let stále silnější. Odrazilo se to v mé literární tvorbě
i novinářské činnosti.  Mé spojení k ní se stále prohlubovalo, až jsem se posléze natrvalo usadil na Javorníku, v jejím náručí.

   V roce 2013 mají v pražském nakladatelství Grada  vyjít další tři díly Strašidláře, a to Mezi námi lesními strašidly, Mezi námi vílami a Mezi námi draky. Pro nakladatelství Regia Praha je do edice Neznámé Čechy – České řeky připravovaná Vltava.

Kapitola z knihy „Strašidlář – Mezi námi lesními strašidly“ vydané roku 2013 Nakladatelstvím Grada Praha

 O stromových mužíčcích a javorových panenkách

Své stromy si chrání nejenom čerti ale také stromoví mužíčci. Dbají na stromy, které si vybrali za svá obydlí. Ty pak brání nejenom před dřevorubci ale i každým dalším, kdo chce jejich stromu nějak ublížit. Třeba z něj ulomit větévku anebo vyrýt do jeho kůry monogram, Stromoví mužíčci dokážou hodit šišku, žalud anebo úlomek větévky takovou silou, že letí jako kulka vystřelená z pistole. Zaútočit umí také ostrými třískami a štěpinami. Nezřídka míří na oči.
Není snadné rozeznat, ve kterém stromě stromoví mužíčci sídlí a tak i hrubiáni, kterým je příroda lhostejná, by se raději ke všem stromům měli chovat citlivě a v žádném případě nějakému neškodit. Co kdyby patřil stromovému mužíčkovi?
V okolí Jičína žijí hlavně duboví mužíčci, v lesích v okolí Brna a stejně tak na Kleti nad Českým Krumlovem bukoví. V Jeseníkách zejména smrkoví, na Třeboňsku a Novohradsku boroví. U České Lípy lipoví. Na Šumavě na Javorníku javoroví a spolu s nimi tam jsou také javorové panenky. 

První z nich pomohl na svět mladý Kelt.
To bylo tak: Kelti měli své hradiště na sousední hoře, na Popelné. Jeden se vydal na lov na Javorník. Tam ho však překvapila sněhová vánice. Mladý lovec si vyhledal úkryt pod kmeny dvou vichřicí vyvrácených stromů. Vánice však trvala dlouho a tak se začal nudit. Jeho pohled padl na ulomenou silnou větev a napadlo ho, že by z ní mohl něco vyřezat. Vzpomínal přitom na dívku, do které byl zamilovaný a pokoušel se dát dřevu její podobu. Než vánice přestala, vyřezal dřevěnou panenku.
Zálibně si ji prohlížel. Dílo se mu náramně povedlo. Dřevěná panenka mu připadala krásná. Po chvíli se ale přestal usmívat a jeho tvář zvážněla.
„Ta panenka je hezká, ale náš druid nám přece zapověděl zpodobňovat lidi. Mohl by se do ní nastěhovat démon. Kdo ví, jestli mi nepomohl, když jsem ji vyřezával. Nikdy předtím jsem přece nic takového nedělal. Nechápu, že jsem to mohl dokázat. Větev byla ze stromu a ty rostou ze země. A z té, jak druid říká, pochází nejen dobré a užitečné věci, ale i temné síly,“ mumlal zamyšleně polohlasitě sám k sobě.
„Co teď s tebou mám dělat?“ dodal pak s očima upřenýma na panenku.
„Co bys se mnou dělal? Velice ti děkuji, že jsi mě vytvořil, ale nech mě tady, když mě nemůžeš vzít s sebou. Dokážu se o sebe postarat,“  odpověděla mu náhle oživlá panenka.
Div že ji neupustil, jak se vylekal.
„Jak to, že jsi živá a mluvíš?“ užasl a zároveň se začal bát, zda se nenaplní varování druida o nečistých silách země a oživlá panenka mu neublíží.
„Mám v sobě duši stromu, ze kterého pocházela větev, ze které jsi mě vyřezal,“ dostal odpověď.
Oněměle na ní hleděl. Ještě si v mysli neurovnal, co se stalo a jak je to možné.
„Mám i jeho paměť. Také ta se přestěhovala do oné větve a nyní do mě. Ta větev byla jediná, co ze stromu, prastarého javoru, zůstalo, když do něj udeřil a zapálil ho blesk. Ulomila se padla stranou a tak zůstala ušetřená,“ doplnila.
„A jsi dobrá nebo zlá?“ odvážil se zeptat na to, co mu nyní ze všeho nejvíce vrtalo hlavou.
„Nevím, jestli jsem dobrá, tak jak dobro chápete vy lidé, ale zlá nejsem. Nic špatného ti nevyvedu. Vždyť jsi mi dal podobu a řekl jsi, že jsem hezká. Jestli se líbím tobě, budu se líbit i jiným a tak jsem ti vděčná. Proč bych ti tedy měla škodit?“ odvětila obšírně.
Kelt panenku uposlechl. Loučil se s n nerad, ale bál se zloby druida a , případného trestu, kdyby si panenku nechal a on ji u něj uviděl.
Dřevěná panenka věděla, že na Javorníku jsou javoroví mužíčci. Uvázlo to v paměti stromu, ze kterého pocházela, když o tom kdosi v jeho blízkosti vyprávěl. Vydala se je hledat a na jednoho narazila na úbočí hory v místě, kde je dnes Rohanov.
Zdejší javorový mužíček žádnou javorovou panenku předtím ještě nikdy neviděl, dokonce ani neslyšel, že by nějaké existovaly. Tahle první, kterou kdy spatřil, byla navíc velice krásná. S radostí ji vzal k sobě. Pořídil jí šaty a začali žít jako manželé. Založili pokolení, ve kterém se vedle javorových mužíčků rodí i javorové panenky.