 |  K. Klostermann se sourozenci  s Augustem Sedláčkem a manželkami ve Štěkni r.1922 |  'mezi profesory německé reálky v Plzni  K. Klostermann s rodinou ve Štěkni |
Ale jedno má do sebe Šumava: působí jako melancholická píseň, která mocně našeho srdce se dotýká. Jednotvárně, věčně stejně leží před námi les i ponurý močál a vypravují nám epopej, která má sotva sobě rovné, epopej o zašlém a zacházejícím pokolení velikánů, které příroda odchovala a pak ukrutně zničila. Tak zní ta píseň, a jsi-li vnímavý, slyšíš její tóny, a umíš-li čísti, otvírá ti půda poučnou knihu, knihu o nesčíslných listech. Staré kmeny, pahýly, které půdu kryjí, ty všecky jsou popsány křivolakými runami; ty zdají se býti tajemnými a není přece těžko rozluštiti je.“ K. Klostermann: Ze Šumavy
Spisovatel Karel Klostermann rád navštěvoval Javorník a okolní krajinu. Sem situoval děj řady svých románů a povídek. Byl iniciátorem myšlenky vybudovat na vrcholu Javorníku rozhlednu. Přínos Karla Klostermanna české literatuře přelomu 19. a 20. století spočívá především v tom, že tehdejším čtenářům objevil dosud neznámý svět Šumavy a Pošumaví. Svou realistickou tvorbou se tento spisovatel zařadil k předním reprezentantům české venkovské realistické prózy po bok tvůrcům jako byli Karel V. Rais, Alois Jirásek, Tereza Nováková, Josef Holeček aj. Literární dráhu začal německy psanými črtami a povídkami uveřejňovanými v časopisech a knížkou Bömerwaldskizzen. Další knihy psal již převážně česky. Z jeho rozsáhlé tvorby jsou nejzávažnější romány a povídky z prostředí Šumavy. V nich přibližuje zapomenutý horský kraj na česko-bavorském pomezí, jeho drsnou krásu a těžký život jeho obyvatel od 60.let 19.století. Cestoval po Francii a Balkánu, nejraději však o prázdninách pobýval právě na Šumavě a v Pošumaví. Čtenářský zájem dodnes budí příběhy dřevorubců, vorařů, sklářů, pastevců, myslivců, hajných i pytláků. Klostermann osvědčuje své umění popisovat a charakterizovat postavy a z některých vytvářet přímo typy. Je také mistrem přírodních popisů a líčení. Jeho vzrušená a vypjatá líčení se blíží výpravným básním v próze. Karel Klostermann se řadí k nejplodnějším českým beletristům. Jeho českých prací, povídek a románů je asi 160.
Dr. V. Horpeniak
Karel Klostermann - Vlastní životopis
Můj otec byl synem šumavského sedláka, ze král. svobodné „waldhwozdské“ rychty, Stodůlský Podíl, I. díl (Stadler Anteil, I. Teil), ze Schlösselwaldu, fara Rehberg, soudní okres kašperskohorský, hejtmanství sušické; studoval gymnasium v Klatovech, filosofii v Praze a universitu ve Vídni, kde roku 1841 byl promován doktorem medicíny, načež se usadil jakožto závodní lékař v Debrníku na Šumavě, ve velkých sklářských závodech bratří Abélé. Z tohoto rodu pocházela moje matka, s níž se otec oženil v r. 1844, přesídliv do Haagu v Horních Rakousích, kde poblíže má bába, matka mé matky, rodem Abéléová, provdaná Hauerová, měla též velkou sklárnu. Tam jsem se narodil r. 1848, ale již následujícího roku moji rodiče se odtud přestěhovali, vrátivše se do Čech a do Sušice, kde můj otec působil do roku 1854 jakožto praktický lékař. Jmenovaného roku přijal místo panského lékaře ve službách knížete Gustava Lamberga v Žichovicích, pod Rábím. Tohoto místa se vzdal po třech letech a vrátil se do Sušice, ale zase po třech letech přijal nabízené mu místo panského lékaře ve Štěkni u Strakonic u knížete maršálka Windischgrätze. Než, ani tam dlouho nepobyl, ježto již po dvou letech (r. 1862) se přestěhoval do Kašperských Hor, kde se stal okresním lékařem. R. 1875 zemřel, čítaje věku svého 61 let; matka jej přečkala o 28 let; zemřelať 1903 u věku 82 let.
Ježto v době, kdy jsem měl chodit do školy, jsme byli v Žichovicích, kde školy nebylo, musil jsem z domu a otec mě dal do Stříbrných Hor v plánickém okrese, kde byl mým učitelem proslulý pedagog, daleko široko známý a vážený, Petr Šafránek, u něhož jsem byl také na bytě. Chovám jej u vděčné paměti, byl to výborný muž po každé stránce a výborný učitel, jemuž rovna nebylo. Ač jsem byl velice zanedbán, dokázal toho, že již po půl třetím roku jsem mohl odbýti zkoušku ze čtvrté třídy na hlavní škole v Klatovech. Nebylo mi ještě deset let, když jsem začal studie gymnasiální v Písku; druhou, třetí a čtvrtou třídu jsem odbyl v Klatovech, do páté pak jsem se vrátil zase do Písku, kde jsem maturoval roku 1865, načež jsem šel na universitu do Vídně, kde jsem vystudoval deset semestrů na fakultě medicínské, poddav se vůli otcově, který chtěl ze mne míti lékaře, ač studium toto méně přiléhalo mým vlohám a mému sklonu, hlavně z toho důvodu, že mi vadila krátkozrakost. Přes to bych byl dostudoval, kdyby hmotné poměry rodinné mi přály. Bylo nás deset dětí, z nichž jsem byl nejstarší, a otec měl mnoho starostí, aby nás uživil, ježto ke všemu nešťastnou spekulací přišel o jmění. Ježto právě v době, kdy jsem odbyl pátý ročník, musil zaopatřiti sestru, která se vdávala, sám mě přiměl, abych rigorosa odložil na rok a přijal na ten čas místo vychovatele, jež se mi nabízelo v Žamberku v rodině hospodářského řiditele Kučery. Cítil jsem se tím velice šťastným a spokojeným a celým srdcem jsem přilnul k této rodině, tak že jsem zůstal dva roky, po nichž na domluvu svého příznivce a přítele, tamního rodáka, slavného chirurga dra Ed. Alberta jsem se odebral do Vídně, maje v úmyslu dokončiti svá studia medicínská, což dr. Albert mi hleděl umožniti, doporučiv mne do redakce denníku „Wanderer“, sloužícího tehdy ve Vídni zájmům českým, a jehož chefredaktorem byl Václav Nedoma, chefem administrace pak dr. Jan Jeřábek, poslanec na sněmu českém. Tak jsem se stal žurnalistou, leč jen na rok. Následkem pověstného krachu ze dne 8. května 1873 „Wanderer“ zašel koncem srpna, dostal jsem odbytné a jel jsem domů, maje na mysli přijmouti místo v redakci „Politik“, jež se mi připravovalo.
Nedošlo k tomu hlavně z toho důvodu, že můj chef Nedoma, byl odsouzen delegovanou porotou chebskou na rok do těžkého žaláře, na ten čas své pomocné ruky mi poskytnouti nemohl, a že vedle toho se mi otvírala jiná budoucnost, na kterou jsem hrubě nepomýšlel.
Zaváděla se tehdá do škol reálních franština jakožto povinný předmět, ale učitelů nebylo, nejméně s vysokoškolským vzděláním, a školní úřady hleděly získat provisorní síly alespoň pro dobu, dokud by nevyšli z universit, při nichž teprve nyní byly zařízeny stolice pro moderní románskou filologii, vědecky vzdělaní a zkoušení kandidáti středoškolské profesury.
Zabýval jsem se už jako medik – ovšem po diletantsku – učením se moderním jazykům a mluvil jsem dosti dobře vlašsky, francouzsky, španělsky, rusky a srbsky. To věděl tehdejší zemský školní inspektor P. Jan Mareš, strýc mého švakra, a osobně známý s mým otcem; zvěděl také, že jsem na ten čas bez místa a nabídl mi prostřednictvím mého otce suplentské místo na tehdá nově zřízené německé státní reálce v Plzni. Po nějakém váhání jsem přijal, ustupuje naléhání svého otce, a tak jsem se dostal r. 1873 do kariéry učitelské, na níž jsem nikdy nepomýšlel. Po čtyřech letech jsem se podrobil státní zkoušce jakožto úplný samouk a zůstal jsem na tomtéž ústavu až do vysloužení, r. 1908, ač, jsa Čechem a českým spisovatelem, jsem najmě v posledních dvanácti letech neměl zrovna na růžích ustláno. Žiji i nadále v Plzni a jsem potud veřejně činným, že jsem členem městské rady, okresního zastupitelstva a několika kuratorií.
A nyní o otázce, jak jsem se dostal na Šumavu, lépe řečeno do jejího srdce, do centrálních jejích partií, do hlubokých hvozdů okresů Hartmanického, Kašperskohorského a Vimperského. Počínajíc desátým rokem svého věku trávil jsem větší část svých prázdnin u svých příbuzných, u sestry svého otce a u jeho bratří, jakož i u synů a dcer těchto, potroušené bydlících v širém obvodě obce Rehberské, a to až do ukončení svých akademických studií, tedy od r. 1857 až do r. 1870. Nejvíce jsem přilnul ku zmíněné své tetě, provdané Schulhauserové, v Horním Schlösselwaldě, kde měla velký selský statek a 12 dětí, 6 synů a tolikéž dcer; nejmladší syn byl se mnou stejného věku; vedle této tety jsem míval nejraději nejstaršího bratra svého otce, který žil v podružné chalupě svého bratra v Dolním Schlösselwaldě, taktéž velkého sedláka. Tento můj strýc, který téměř do 80. svého věku dřevařil v lesích, zemřel teprve r. 1888, čítaje věku svého 97 let. Byl neobyčejně bystrý a hovorný a mnoho mi vypravoval o bývalých časech a poměrech v obci a lesích. Takto jsem vnikl zplna do intimního života našich horalů, kteří ničeho přede mnou neskrývali, považujíce mne za svého a zcela mi důvěřujíce.
Největší mojí zálibou bývalo choditi se stády, jež se po celé léto pásla v knížecích lesích, hlídána jsouce zvláštními pasáky. Stáda ta se skládala z 800-1200 kusů ponejvíce mladého dobytka, volů, jalovic a býků; obyčejně 100 kusů připadalo na jednoho pastevce, který dostával po zlatém za kus a saisonu; v lesích knížecích panství Stubenbašského platilo se v letech šedesátých za pár volů po 6-8 zlatých, za menší dobytek méně; v lesích obce Kašperskohorské (10.000 jiter) pásl se skot z Kvild a tam vládl poměr služebnostní.
Přidružoval jsem se k těmto pastevcům, namnoze blízkým svým příbuzným, žil jsem s nimi po jejich způsobu po několik neděl, obyčejně pokud boty vydržely v nesmírném mokru lesů a močálů, stravoval jsem se s nimi a s nimi přespával v srubaných lesních boudách (Stierhütten). Tak jsem poznal důkladně život těchto lidí, jejich nazírání, a vnikl do všech tajů lesa a močálů v době, kdy široké prostory byly ještě pokryty pralesem, do jehož hloubi kromě pastevců a hajných sotva kdo zapadal.
I později, když jsem již byl profesorem, trávil jsem skoro všechny prázdniny v Rehberku, v Dolním Rajštejně nebo poblíže Kašp. Hor, a potloukal jsem se po lesích, nyní, po katastrofě ze dne 26. října 1870 – pověstná velká vichřice – valně změněných a prořídlých, což způsobilo i valné změny v životě a v poměrech obyvatelstva.
I v zimě prošel jsem často nejvyššími, sněhem pokrytými planinami kvildskými, ježto jsem se na Vánoce a Velikonoce vracel k rodičům, dojížděje z Vídně do Pasova v Bavořích, odtud pak pěšky (20 hodin cesty) domů, při čemž poznal hrůzu sněhových vánic, o nichž mi ostatně příbuzní mnoho vypravovali.
Do literatury jsem se dostal zcela nenadále. R. 1884 navštívil jsem jednou v Praze svého bývalého chefa V. Nedomu, tehdá chefredaktora „Politik“. Ten mne vyzval, abych jim něco napsal pod čáru a já jsem pak zaslal redakci několik feuilletonů, z nichž, když byly přijaty, se vyvinula celá řada pod názvem „Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwalde“; pak řada jiných, ale vedle toho již také různé „drobné“ črty české do „Národní Politiky“ a do „Hlasu Národa“.
R. 1890, byv z mnoha stran vyzván, vydal jsem v Plzni vlastním nákladem radu těchto feuilletonů, jíž jsem dal nápis „Böhmerwaldskizzen“. Nebožtík V. Vlček si jich povšíml a vybídl mne, bych mu napsal nějakou šumavskou povídku pro „Osvětu“. To jsem učinil koncem 1890, napsav drobnou povídku „Rychtářův syn“; následujícího roku pak román „Ze světa lesních samot“. Co přišlo dále, je Vám známo. Při této příležitosti poukazuji na jednu věc, která, Bůh suď, jak se dostala o mně do oběhu, a přes to, že jsem ji již několikráte vyvrátil, vždy znovu a znovu se opakuje jako mořský had.
Že prý jsem začal psát německy a teprve, když jsem u Němců nepochodil, že jsem obrátil a přiklonil se k české literatuře. Je to nesmysl; kromě feuilletonů do „Politik“, sebraných z malé části do „Böhmerwaldskizzen“ jsem vůbec nic německy nepsal, nejméně ovšem se domáhal úspěchů v německé literatuře a přízně něm. obecenstva.
Abych nezapomněl: Bývám tázán, dojíždím-li dosud na Šumavu. Už ne! Od r. 1907 jsem tam byl jednou asi na pět dní. Nového bych tam již nenalezl, starší, mně milá generace zemřela, mladá se změnila. Zářijové události z r. 1908 na Horách Kašperských přetrhaly nadobro pouta, jež mne vázala k místům druhdy tak milým. Příroda mi zůstala stejně milou, ač i ta se změnila. Staré Šumavy už není! – Také mi brání pokročilé stáří, abych konal tury a delší vycházky; těžko už se mi stoupá….
Trávím nyní léto ve Štěkni u Strakonic, abych byl na březích Otavy, od níž se nemohu odloučit. V květnu tam dojíždím a pobývám tam do konce září.
V letech 1904, 1905, a 1906 jsem se zdržoval ve Zlivi u Hluboké, sbíraje látku ke svému románu „Mlhy na Blatech“.
R. 1907 na podzim odjel jsem do Dubrovníka a zůstal tam do konce května 1908. Měl jsem v úmyslu napsat román ze života tamního lidu; doposud jsem jej neprovedl, přišel mi do toho „Supplent“, jehož sepsání se mi zdálo naléhavějším; zůstanu-li zdráv, pustím se snad přece ještě do nějaké větší práce.
v Plzni, 10. března 1914 Karel Klostermann
 hrob K. Klostermanna v Plzni |  snímek z pohřbu K. Klostermanna v Plzni |  původní umístění sochy
K. Klostermanna na Javorníku |  |
Během první světové války onemocněl Karel Klostermann těžkým zápalem plic, ze kterého se pak musel dlouhodobě zotavovat. Kníže Alfred Windischgrätz mu nabídl na svém zámku ve Štěkni prostory letního bytu, a protože se tyto nacházely v přízemí, nebylo zatěžko z něj vyvážet spisovatele na pojízdném křesle do parku, kde se mohl, přes veškeré tělesné strádání, během dní věnovat psaní. Když bylo v roce 1921 panství Štěkeň zestátněno, prosadil kníže, aby byly letní obytné prostory nemocnému umělci ponechány k doživotnímu užívání. Toto šťastné rozhodnutí však mělo platnost pouze na dvě léta.
Dne 16. července Karel Klostermann ve Štěkni zemřel. Městská obec plzeňská zorganizovala slavnostní rozloučení před budovou zámku a převoz do Plzně, kde byl Karel Klostermann pochován v čestném hrobě na Václavském hřbitově. Před jeho hrobem se tyčí mohutný, mechem pokrytý blok žuly ze Šumavy s reliéfem a jednoduchým nápisem: Karel Klostermann 1848-1923.
Sbírky povídek a romány:
Böhmerwaldskizzen (1890)
Ze světa lesních samot (1891)
Za štěstím (1893)
V srdci šumavských hvozdů (1896)
Skláři (1896)
Domek v Polední ulici (1896)
Ze šumavského Podlesí (1896)
Hostinný dům (1896)
Kam spějí děti (1901)
Bílý Samum (1903)
Robinson na Otavě (1904)
Světák z Podlesí (1905)
V ráji šumavském (1905)
Odyssea soudního sluhy (1905)
Mlhy na Blatech (1906)
Ve světlech a stínech Babelu (1907)
Pošumavské rhapsodie (1908)
Urvané listy (1908)
Vypovězen (1908)
Z dobrého srdce (1909)
Snímky lidí a věcí (1910)
Mrtví se nevracejí (1912)
Suplent (1913-1914)
Žichovičtí půlpáni (1914)
Dokonalý kavalír (1916)
Pozdní láska (1919)
Zmizelá osada (1920)
Na útěku (1923)
Pan Zbyněk Bukvice(1924)
Ze Šumavy (1925)
Šumavské povídky (1925)
Na horké půdě (1925)
Prázdniny na Šumavě (1926)
Červánky mého mládí (1926)
Kráčím jako spisovatel svou cestou nestaraje se o to, kam mi ji ukazují blahovolní i zlomyslní kritikové, tak jako v životě trvám na svém přesvědčení. Že jsem se nedal svésti materielními výhodami, přizná mi zajisté každý, kdo mne zná. Jmenuji věci pravým jménem, ať si nad tím krčí nos kdokoliv. Jsem chudobný u vynalézání. Mohu jen o těch lidech, věcech a situacích psáti, které jem poznal nebo co jsem prožil. Pokud jsem dovedl je uvésti v souvislost dějovou, vymyká se mému posouzení. Snad utrpělo, čemu se říká umění, nemohu za to. Jsem vypravěč, líčím přírodu, jak se mi jeví. Snad ji vidím subjektivními skly, jiný vidí věci jinak. Bůh mě chraň, abych mu zazlíval ! Prosím jen, aby se mi věřilo, že poctivě líčím a vypravuji, co jsem viděl a čeho jsem zažil.
15.2.1848 narozen v městečku Haag am Hausruck (Horní Rakousy), jako nejstarší z deseti dětí Dr. Josefa Klostermanna a Charlotte, rozené Hauerové
1865 středoškolské vzdělání zakončeno maturitou na gymnáziu v Písku
1865-1870 studium medicíny na univerzitě ve Vídni, deset semestrů bez diplomu; finanční obtíže rodiny
1871 domácím učitelem a vychovatelem v Vamberku
1872-1873 žije ve Vídni, pracuje jako novinář pro časopis „Wanderer“
1873 nastupuje suplentské místo pro výuku německého a francouzského jazyka na německé reálce v Plzni, po pěti letech obdrží definitivu; na tomto ústavu zůstává zaměstnán až do svého penzionování
1874 studijní cesta do Francie
1875-1898 první manželství s Marie Carmine, pocházející ze zámožné rodiny vysokého celního úředníka; manželka neprojevovala žádné pochopení pro Klostermannovu pozdější literární činnost
1877 cesta do Itálie – Verona, Mantova, Florencie
1885 první uveřejnění německy psaných povídek v časopise „Politik“
1889 studijní pobyt v Paříži
1890 vydání první a jediné knihy psané v němčině „Böhmerwaldskizzen“, bez valného ohlasu; první česky psaná povídka „Rychtářův syn“
1892 vydání prvního románu „Ze světa lesních samot“, obdržel cenu České akademie
1898 po smrti první ženy uzavírá manželství s vdovou Betty Juránkovou, roz. Dostálovou; vychovává Bedřišku, dceru po zemřelém bratru Františkovi
1907 odchází do penze, odjíždí na sedmiměsíční zdravotní dovolenou do oblasti Dubrovníka, stává se radním města Plzně, členem okresního zastupitelstva, je referentem pro zdravotnictví, lidové knihovny, komise pro turistiku, činný v mnoha českých vlasteneckých spolcích
1916 onemocnění těžkým zápalem plic,
1918 španělská chřipka, od roku
1919 chronická rozedma plic a srdeční obtíže, omezená pohyblivost
1919 kníže Alfréd Windischgrätz uděluje Klostermannovi právo doživotního užívání bytu na zámku ve Štěkni u Strakonic
16.7.1923 zemřel ve Štěkni, po velkolepém smutečním průvodu pohřben na hřbitově v Plzni